Stellinka na tenhle svět nepřišla potichu. Přišla bojovat.
Už v bříšku bylo jasné, že něco není v pořádku. Nepřibírala, a tak lékaři rozhodli porod vyvolat. Jenže místo běžného příchodu na svět přišly dlouhé hodiny, které se zdály nekonečné.
Porod trval strašně dlouho.
Síly docházely.
A pak se všechno začalo komplikovat.
Stellinka uvízla v porodních cestách.
Začal jí ubývat kyslík. A když se konečně narodila… sama se nenadechla.
Místo prvního pláče přišlo ticho. A potom chaos.
Lékaři ji oživovali, zatímco maminka ji ani nestihla pořádně vidět. Stellinka byla okamžitě odvezena pryč. První dny svého života nestrávila v náručí, ale napojená na přístroje.
Chladili ji, aby zachránili mozek. Pomáhali jí dýchat.
Tlumili křeče. A my jsme jen stáli a čekali, jestli tu s námi vůbec zůstane.
Přišla diagnóza. Těžká. Taková, kterou žádný rodič nechce slyšet.
A s ní i tiché věty o tom, že možná bude lepší ji nechat odejít.
Jenže ona se rozhodla jinak.
Spíš potichu, den za dnem. Měsíce bez jistoty. Bez pohybu. Bez odpovědí. Učili jsme se úplné základy.
Jak ji nakrmit. Jak ji udržet. Jak to celé zvládnout.
Protože sama nedokázala přijímat potravu. Její tělo sláblo a byly chvíle, kdy jsme měli pocit, že ji ztrácíme před očima.
Ale nevzdali jsme to. A pak se začaly dít malé věci.
Tak malé, že by si jich jiný ani nevšiml. Dnes víme, že Stellinka všechno vnímá. Rozumí. Je tady s námi.
Není ztracená. Jen je uvězněná ve vlastním těle.
Mohli jsme udělat další krok. Rehabilitace, cvičení, terapie. A Stellinka začala odpovídat. Dnes už nemá PEG. Jí sama. Každý den bojuje.
Cvičíme Vojtovu metodu, Bobath koncept, absolvovali jsme intenzivní terapie v Piešťanech. Není to rychlé ani jednoduché. Ale funguje to.
Jsou dny, kdy je to těžké. Kdy máme pocit, že stojíme na místě. A pak přijde jeden malý moment. Pohyb. Reakce. Úsměv. A všechno zase začne dávat smysl.
